Úklid pokojíčku
Asi to všichni znáte, všichni si občas někde vypěstujeme nějaký ten nepořádek, který je potom nutné uklidit. Né že by to bylo opravdu nutné ale přiznejme si ,že pach ponožek, né zrovna čirý vzduch a občasné zapísknutí myší, nás nakonec k úklidu donutí.
A když nás k úklidu nedonutí ani tohle, ani podivná vyrážka na nohou nad kterou kroutí hlavou nejeden lékař a ani neustále slzení očí ze zatuchlého vzduchu pak přichází na řadu rodiče. Rodiče kteří pod pohrůžkou např. žádné televize, odebrání kapesného nebo výpraskem (záleží z jaké rodiny jste), vás nakonec donutí nepořádek uklidit. A to se mi právě nedávno stalo.
Moje milá matka mě pod pohrůžkou jednoho z výše uvedených trestů donutila k úklidu pokojíčku, jaká pohrůžka to byla vám neřeknu, ale na televizi se nedívám a peněz mám dost.
Od této doby se na matku dívám úplně jinak, začal sem v ní vidět tvora čistotného, pořádkumilovného a dokonce tak trochu člověka ( i když její ,, pracovna´´ vypovídá o něčem jiném). A tak jsem se dal do díla.
Tentokrát nešlo o obyčejný úklid kdy si nohama odkopete věci do rohů abyste opět spatřili podlahu. Tentokrát ne. Teď šlo o plnohodnotný úklid se skládáním šatů do šuplíku a skříní, a s úklidem všech možných věcí na ,,své místo´´. Problém byl v tom že většina věcí to své místo nikdy neměla. A tak sem přemýšlel kam drtivou většinu věcí umístím.
Když sem těžce otevíral dveře do pokojíčku (zřejmě se mi jedna hromada šatů opět zřítila na dveře) uviděl sem co mám uklidit. A říkám vám že bych radši vylezl na Mount Everest nebo pomáhal v domově důchodců s umýváním starců než uklízet to co se předenou vynořilo. Můj pokoj se vysmíval slovům jako ,,nepořádek´´ nebo ,,bordel´´ slovo které by vystihlo co sem viděl, ještě ani nevymyslely. Ale bylo to tam,a já to musel uklidit.
První věc kterou sem udělal bylo že sem vyvětral. Už tímto tahem se semnou přestaly kamarádit myši, které po generace žili v mém pokoji a byli zvyklé na obyčejný hnilobný zápach mého doupěte. Když sem chtěl v uklízení pokračovat zazvonil na nás soused. S kapesníkem přes pusu si stěžoval na příšerný zápach jdoucí z mého okna, který prý vítr přenáší k nim do oken, a tím nejen dělá jejich dům neobyvatelný, ale zároveň jim hubí jejich orchideje a bonsaje. Slušně sem ho ujistil, že to nebude dlouho trvat a poslal ho do prdele. Nyní sem přešel k druhé fázi úklidu, jenž obsahovala vybrání veškerého šatstva a odnesení ho do prádelního koše. Bohužel tak velký prádelní koš nemáme (nejspíš ho nikdo nemá) a tak chodbu zaplavilo nepřeberné množství oblečení, které nejenže sem na sobě snad nikdy neměl ale bylo zřejmé, že bych je dnes ani nemohl obléct. Vrcholem všeho bylo když sem našel svoje dupačky (ano, dlouho se tu neuklízelo). Začali se ale objevovat i světlé stránky úklidu. Například pod jedním nánosem šatů sem našel židli, kterou sem ani nevěděl že mám a pod dalším nánosem sem dokonce našel celou skříň jenž ,,přiznávám´´ mě byla povědomá .
Když sem ve třetí fázi uklízel věci jako jsou knihy a školní potřeby, začala se objevovat silueta mého stolu. Konečně sem mohl s jistotou říct kde je. Jinak byla tato fáze hodně smutná. Nejen, že sem našel minimálně šest myší rozšlapaných na podlaze ale ostatní myši začali z mého pokojíku emigrovat. A neřekli ani ,,ahoj´´. To toho všeho sem našel mnoho věcí které se dříve prohlašovali jako ,,jídlo´´ .Byl to např. rohlík který očividně nebyl loňský dále sýr který ač původně tavený by se dnes mohl s klidem prohlásit za plísňový pak třeba svačina v papírovém pytlíku s chlebem s paštikou (papírové pytlíky nepoužívám už 5 let) jenž kupodivu chutná furt stejně. Našel sem i mnoho věcí které díkybohu identifikovat nemohu. Nejhorší nález byl ale můj starý nočník do kterého jsem, soudě podle zaschlé stopy, asi v 8 letech šlápnul. Tato fáze měla ale opravdu veliké plus, našel jsem totiž obrovské množství věcí které sem pokládal za ztracené, třeba různé cédéčka která bych přísahal že jsem půjčil kamarádům (vlastně bývalým kamarádům, Nějak jsme se kvůli těm CD pohádali) dále různé plyšáky jenž byly rozkousaní od myší, pistolky s přísavkami, gameboy a další věci se kterými si už nehraji. Jediné co jsem si nechal byla kachnička do koupele a kačer na provázku (ty mám rád). Rozdíl této fáze byl na pokojíčku jasně vidět. Konečně jsem uviděl nohy od stolu a zjistil jsem, že mám i koberec, jehož vzorek jsem mimochodem asi viděl poprvé. Na stole se dokonce stále povalovalo moje rádio značky Tesla a nedostavěné puzzle které zobrazovalo neobyčejně kýčovité štěně na záchodě. Poslední fáze spočívala v tom, že uklidím poslední zbytky věcí dále vysaji prach a umyju okna. Bláhově jsem doufal že na vysáni bude stačit 8 pytlíků do vysavače. Ale nestačilo. Takže sem si musel ještě koupit dalších 10. Ty jsem stihl odrovnat spolu s vysavačem ,který se přehřál zrovna když jsem skončil. Udiveně jsem zjistil, že se v mém pokojíku dá dýchat i nosem a člověk ani nedostane takový ten záchvat, který bych klasifikoval jako něco mezi epileptickým a astmatickým záchvatem 80-ti letého děduly s Parkinsonovou chorobou. Poslední přišli na řadu okna (mimochodem Okena opravdu nechutná tak špatně). Takže sem si vzal kýbl a dal se do práce. Věděl jsem že sousedi konečně uvidí, že vlastně nemám ani záclony, ale když přes okna konečně začaly prostupovat první paprsky světla, věděl jsem že to stálo za to. Můj pokojíček byl konečně čistý a dokonce i trochu voněl. Připadal najednou docela dost prázdný ale byl sem rád že těch ukrutných 10 hodin práce má nějaký výsledek.
GELF
Hodnocení: 2,95 / 679
Ohodnotit: 1 2 3 4 5 (jako ve škole)